Den zhasil již sluneční svíčku,
do růží odebral se spát,
noc tančí lehce při měsíčku,
a na kraj tiše sedá chlad.

Na srdce marná touha ťuká,
jak host, co přišel nepozván,
dotýká se mne smutku ruka,
černá, jak peří divých vran.

Když jisté v nejisté se mění,
nerozumným zdá se mít rád,
trápit se pro to, co už není
i budoucnost svou předjímat.

Snad lepší je skrýt něhu svoji,
nezradit světu slabost mou
pro lásku, co s létavic roji
mihla se noční oblohou....